„To si jako celou tu zápletku vymyslíš – je to všechno fantazie?”
Tuhle otázku slýchám často. A taky: „Jsi na sebe přísná? Přikážeš si třeba, že napíšeš denně tolik a tolik slov a pak to dodržíš?” Nebo: „Kdy píšeš? Po nocích? A uděláš si najdřív osnovu? Rozvrhneš, co se v které kapitole stane?” A ještě: „Řídíš se nějakými pravidly psaní detektivky?” Případně: „Nakreslíš si pavouka se všemi zúčastněnými jako to v televizi dělají kriminalisté?” Lidi prostě zajímá, jak taková detektivka vzniká. Můj recept je tady:
1. Čím začnu:
Nejdůležitější je prostředí. Vymyslím si takové, které je mi blízké, baví mě a co nejvíc o něm vím. Měl by v něm být prostor pro napětí, pro spletité mezilidské vztahy a trochu tajemna. Například Zlodějku příběhů jsem umístila do zákulisí natáčení televizního seriálu, jelikož jsem k jednomu takovému psala scenáře. Dům na samotě se odehrává částečně ve starém mlýně na samotě, částečně v prostředí koňských dostihů – obojí dobře znám. A Ostrov šedých mnichů jsem zasadila na svůj oblíbený ostrov v severním Frísku… Neměla bych chuť psát o něčem, o čem vůbec nic nevím a musím si to od začátku do konce nastudovat. Sázím na osobní zkušenost, ne na rešerše. Materiál ke kulisám příběhu tedy (většinou) nesbírám na googlu nebo v knihovnách, ale nasávám ho přímo na místě. S dějem je to ovšem jinak, ten není „opsaný“ ze skutečnosti, ale vymyšlený. Na sto procent.
2. Jestli si dávám předem dohromady osnovu:
Pochopitelně na začátku musím alespoň zhruba vědět, co se odehraje. Rozmyslím si, jaké budou v knize postavy. Vím, kdo bude oběť, jejíž vražda se vyšetřuje. Ale dál už je to otevřený projekt! Vymyslím si tři až čtyři varianty toho, co by se mohlo stát a kdo by mohl být vrah. Pak příběh rozehraju. Až v průběhu psaní se rozhodnu, který „vrah” mi nejvíc sedí. A tomu celou zápletku i zpětně přizpůsobím. Někdy se dokonce všechno zvrtne úplně jinak, než jsem původně plánovala… Teprve když postavy ožijí, začne se pořádně ukazovat, čeho všeho jsou schopny, jaké jednání jim sedí a jaké vůbec. Proto se v příběhu neustále vracím zpátky a přepisuju, dolaďuju, upřesňuju, měním… Nechci se nad postavy nadřazovat a strkat je do situací, které jim nesedí, jenom proto, že je tam chci mít. Navíc čím déle v příběhu žiju, tím lepší dostávám nápady. Byla by škoda držet se předem dané kostry knihy a nic nového už nevymýšlet! Proto ani nemůžu mít předem stanoveno, co se v které kapitole stane. Není to jistě obvyklý postup, ale někde jsem četla, že ani takový klasik jako Raymond Chandler neměl předem danou osnovu a na začátku jistě nevěděl, kdo bude vrah. Takové psaní detektivky je dobrodružství i pro autora!
3. Jestli píšu pravidelně:
Plánovat si, kolik znaků denně napíšu nebo kolik hodin se budu psaní věnovat? Obávám se, že kdybych si stanovila takhle pevný harmonogram, výsledek by se nedal číst. Některé dny se prostě na psaní nehodí, naopak jindy to jde samo… Spíš se snažím vyčlenit si na psaní knížky vždycky několik dnů nebo nejlépe týdnů v kuse. To pak jsem schopná pracovat na ní dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu. Ponořím se do děje a myslím na něj, i když zrovna u počítače nesedím. V tu dobu se nescházím s přáteli, v podstatě ani moc nekomunikuju s nikým z rodiny. Chce to vůli – prostě píšu a všechno ostatní jde stranou. Po zbytek měsíce se pak věnuju zase jenom článkům pro časopis, překládání a svému životu :-) A když se znovu ke knížce vrátím, pak opět na řadu dnů v kuse. Je jasné, že při každém zaměstnání by tohle nešlo. Ale určitě by mohlo fungovat pravidlo: ve všední dny práce, o víkendech knížka. A kdy mi jde psaní nejlíp? Ráno a dopoledne, když mám čistou hlavu. Nejlepší dopink? Kafe a kocour na klíně!