V lesoparku v noblesní pražské čtvrti Baba dojde k vraždě. Novinářka Julie je poslední, kdo s obětí mluvil… Detektivní román oceněný Cenou Jiřího Marka za nejlepší detektivku roku 2008.
UKÁZKA:
Veronika Jahodová ještě nikdy neviděla mrtvolu. Ráda sledovala detektivní seriály, takže si uměla zhruba představit, jak vypadá zavražděný člověk, jenže ve skutečnosti to bylo něco docela jiného. Veronice se trochu zhoupl žaludek, ale nedokázala se od mrtvé dívky odvrátit. Bledá tvář s promodralými rty a vyceněnými zuby přitahovala její pozornost jako magnet.
Dívka ležela na boku v řídkém kapradí, vytřeštěnýma očima zírala do nebe a ruce měla rozhozené v teatrálním gestu, jako by se podivovala nad svým neslavným koncem. Jedna noha jí v nepřirozené poloze uvízla pod tělem, druhé chodidlo v kožené tenisce se opíralo o pařez a z vyhrnuté nohavice černých plátěných kalhot vykukovalo mléčně bílé lýtko. Z dubového loubí se na dívku občas snesl uschlý list a podzimní slunce prozařující skrz koruny stromů vytvářelo na červené bundě krajkoví zlatavých odlesků. Nebýt vytřeštěných očí a vyceněných zubů, působilo by tělo téměř pokojně. Veronika po něm klouzala pohledem a zastavila se na temně rudé podlitině na hubeném krku. Ano, tohle také zná z detektivních seriálů – jsou to nejspíš stopy po škrcení. Dívá se tedy na oběť vraždy. Vraždy! Na předloktích jí naskočila husí kůže a důvěrné známý mladý lesík v těsném sousedství vilové čtvrti jí náhle připadal zlověstný a nebezpečný.
Kdyby byla seriálovou hrdinkou, nejspíš by s křikem utekla nebo by se na místě nervově zhroutila. Veronika však zůstala relativně klidná. Samotnou ji překvapilo, že ani nemá strach. Zvědavost převážila nad mírnou nevolností a Veronika popošla ještě o krok blíž k nehybnému tělu. Zavražděné dívce mohlo být tak čtyřiadvacet, šestadvacet let. V levém uchu měla dva stříbrné kroužky, jaké nosila i Veronika. Kdo ji asi zabil? Proč?
V houští zapraskala větvička a Veronika se prudce napřímila. Bylo jí teprve šestnáct a pořádně si neuvědomovala, v jak závažné situaci se ocitla. Představovala si, jak bude rodičům, příteli, kamarádkám a policii líčit, co objevila při ranním joggingu, a místo strachu se chvěla vzrušením. Stane se středem pozornosti, všichni jí začnou klást otázky a otec s matkou ji budou pár dní hýčkat, jako kdyby byla nemocná… Teprve při zvuku cizích kroků jí došlo, že se možná ocitla v nesprávný čas na nesprávném místě. Vrah může být pořád nablízku. Měla by co nejrychleji zmizet!
Panika jí sevřela hrdlo. Veronika se prudce otočila, zakopla o suchou větev, roztrhla si o její hrot tepláky a bolestivě se uhodila do holeně. Tiše vykřikla, ale utíkala dál. Kličkovala mezi stromy, brodila se závějemi suchého listí a zrychlovala tempo, dokud ji v boku nezačalo bodat vyčerpáním. Sluncem prosvětlený kraj lesa se přibližoval příliš pomalu. Až teď jí došlo, jakou hrůzu viděla, a ramena se jí zatřásla pláčem. Proč nikde nikdo není? Veronika si uvědomila, že kdyby na ni teď vrah zaútočil, nejspíš by se nedovolala pomoci. A pak – jaká úleva! – po pěšině vstoupil do lesa manželský pár se psem na vodítku.
Veronika se zastavila, přerývaně oddechovala a polykala slzy. „Je tam mrtvola!“ vykřikla. „Viděla jsem mrtvou ženu! Mrtvou… ženu! Leží vzadu v kapradí.“
Pak si musela sednout na zem, protože se jí podlomila kolena.
ukázka z knihy Kroky Vraha (2007, nakladatelství Motto)