Povídka Lepší život, kterou jsem původně napsala pro sborník Prague Noir amerického vydavatele Akashic Book, byla přeložena do Japonštiny. Vyšla v literárním časopise Honyaku-bungaku-kiko, jehož každé číslo obsahuje pět povídek autorů z různých zemí.

Představte si, že jste malé liščátko, ležíte u mámy a tulíte se k ní. Je vám hebce. Teploučko. Cítíte se v bezpečí. Přitisknete se k mámě ještě blíž a ona vás pomazlí… A pak k vám domů, na místo, kde jste si měli hrát, bezpečně vyrůstat a v klidu spát v objetí své mámy, vtrhne lovecký pes. Má jediný cíl: zabít vás a vaši mámu. Maminka za vás bojuje ze všech sil, ale pes je silnější než ona… Tohle se děje nedaleko vás. V lesích, kam se chodíte projít. Na kampaň proti norování můžete přispět tady:

Porota v každé kategorii ceny Magnesia Litera mohla vybrat až devět titulů, ze kterých ve čtvrtek 14. 3. vzejde tradiční trojice nominovaných. Je mi ctí, že se na longlistu v nové kategorii Litera za detektivku objevilo moje Vraní oko.

Kdo už se nemůže dočkat mojí nové knížky, může si zatím přečíst aspoň povídku. V nakladatelství Motto vyšla sbírka příběhů od deseti autorek. Zadání znělo: „Ať je to něco úplně jiného než váš běžný žánr.“

Je čas velkého utrácení za dárky, ale také období, kdy chceme dělat dobré skutky. Já se letos rozhodla podpořit Hnutí duha Šelmy – organizaci, která se snaží chránit velké šelmy v naší přírodě. Ochránci bojují proti pytlákům a osvětou se snaží měnit přístup lidí k rysům a vlkům – nádherným ohroženým zvířatům, která do naší přírody odnepaměti patří a opravdu není důvod se jich na procházkách lesem bát (to jsou právě ty mýty, které je třeba vyvracet). Jestli chcete taky pomoct rysím a vlčím maminkám, aby mohly v klidu vychovávat svoje mláďátka, můžete tady:

Proč jsem začala psát už ve čtyřech letech? A z jakého důvodu jsem se později rozhodla, že spisovatelkou rozhodně být nechci? Co mě rozčiluje v knihkupectvích? Co říkám na zfilmování některých svých knih?

Co všechno potřebuju k tomu, abych mohla psát? Co mě brzdí a co naopak přivolává inspiraci? Je pravda, co kdysi napsala Virginia Woolf, že aby žena mohla tvořit, potřebuje především vlastní pokoj s klíčem v zámku a vlastní příjem? O zákulisí psaní knih vypráví v knižních rozhovorech s Janou Poncarovou dvanáct českých spisovatelek a já mezi nimi.

Kde se zrodila moje láska ke koním? Proč jsem si pořídila dva dostihové? Jakou mají povahu a co mi vztah s nimi dává? Baví je závodění? A jaký je to pocit, když můj kůň běží na slavném závodišti ve Francii? Budu z tohoto prostředí psát knížky?

Tahle rubrika mě vždycky v magazínu DNES bavila. Takže když přišla nabídka dát do ní rozhovor spolu s bráchou, byla jsem nadšená! A bylo to zase něco nového, fajn zkušenost. Vyprávíme, jaké jsme měli dětství, co (pro mě hodně důležitého) máme společného a co naopak vůbec. A taky mluvíme prostě každý o svém životě, třeba o tom, co nám teď dělá největší radost.

Tak tenhle rozhovor se opravdu moc povedl. Stejně jako krásná titulka. Po celé září ho mohli cestující najít v časopise, který se rozdává ve vlacích Českých drah. Vyprávím v něm třeba o tom, jaké to bylo, když jsem opustila jistotu stálé práce v redakci časopisu a šla si za svým snem: stát se spisovatelkou na plný úvazek. A taky o tom, proč se mi někdy po novinářské profesi stýská. Anebo prozrazuju, jakým způsobem se při psaní svým postavám dostávám do hlavy…