Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)

Veronika touží po dobrodružství a chtěla by zažít něco, co se stává jednou za život. Adam se před přítelkyní stydí za matku, která miluje zvířata víc než lidi. Druhá kniha povídek pro milovníky koček.

 

Hrdinům úsměvných i dojemných příběhů zasáhne do života láska ke kočkám nebo setkání s kočkou. Možná se v některém z osudů poznáte. Autorka povídkovou sbírkou navazuje na úspěšnou knihu pro milovníky koček Čekání na kocoura.

UKÁZKA:

„Dobrý den, pane. Promiňte, můžu se vás na něco zeptat?“

Kočičí dědek od hrobu paní Barbierové se vedle Sebastiena zjevil jako duch. Sebastien kývl. Sbíječky na chvíli zmlkly a byl slyšet zpěv kosů a šumění starých javorů.

„Jaký máte vztah ke kočkám?“ zeptal se dědek.

Sebastien pokrčil rameny. Ke kočkám neměl žádný vztah. Hřbitov jich byl plný; spaly na žulových deskách vyhřátých sluncem i v prázdných hrobkách. Některé byly tak ochočené, že se mu občas zkusmo otřely o nohy; co kdyby u sebe měl něco k jídlu. Nic jim nedával. Prostě o nich věděl, ale byly mu ukradené.

„Žádný,“ odpověděl.

„Takže vám vyloženě nevadí?“

„Ne.“

„V tom případě...“ Dědek vytáhl z kapsy tlustou roličku bankovek. „Víte, budu dva měsíce pryč. A kočky mojí ženy -“ mávl rukou k hrobu paní Barbierové „- jsou zvyklý, že jim dám denně nažrat. Snažím se, aby se u ní držely... aby tam nebyla tak sama, takže bych nerad...“

Podával Sebastienovi peníze. „Chcete, abych je krmil?“

„Všiml jsem si, že sem taky chodíte každý den. Tak mě napadlo, že byste třeba mohl...“

Mohl by cokoliv. Kdo nemá nic, může všechno. „Žádnej problém.“

Dědek se usmál. Vypadal jako Belmondo s třicetikilovou nadváhou. „Děkuju. Stačí koupit dvě nebo tři konzervy denně. Zbytek peněz si nechte.“

„To nejde. Zbytek vám pak vrátím.“

Děděk se tvářil spokojeně. „A když už je budete krmit, mohl byste zkusit ochočit toho malýho zrzavýho kocoura, co spává v maceškách, říkám mu Léon Foulcault. Dávám kočkám jména podle slavnejch, co tu leží... Ale to je jedno. Tenhle Léon – už na to trochu slyší - se bojí ruky. Mhouří oči a uhýbá hlavou. Čeká ránu. Moc blízko k vám nepřijde. Má špatnou zkušenost.“ Pokrčil rameny. „Zvládnete to?“

„Nevím,“ odpověděl po pravdě Sebastien. Nikdy neměl zvíře. Ani ho nenapadlo, že by nějaké mohl chtít.

Dědkovi taková odpověď zjevně stačila. „Chci trochu cestovat,“ vysvětlil, i když se ho Sebastien na nic neptal. „Po Evropě. Vždycky to byl můj sen, tak si ho teď splním.“

„To vám závidím.“

„A já vám zase závidím váš věk.“

„Já vám ten váš taky závidím,“ vyhrkl Sebastien bez rozmýšlení. „Už se nemusíte o nic snažit. A měl jste paní Barbierovou a tak...“

„Jo, paní Barbierovou. To jo.“ Dědek se na něj zadíval, trochu přimhouřil oči a měl v nich něco, čemu Sebastien úplně nerozuměl. Dědek vzdychl. „Asi máte pravdu, mladíku. Člověk by měl bejt vděčnej a ne vymejšlet, co všechno mohlo dopadnout líp.“

Sebastien si pomyslel, že kočičí dědek je tak trochu pošuk; mluví z cesty a myslí si, že jeho žena ví o kočkách na svém hrobě. Možná by chápal, proč Sebastien bydlí sám ve sklepním bytě, chodí rapovat před kamarádův obchod s teniskami a po nocích hlídá sporáky a pračky.

 

 „Jezdíte někdy do Longchamp na dostihy, mladíku?“ zeptal se dědek vteřinu předtím, než se na mostě znovu rozeřvaly sbíječky. „Ne?“ zašklebil se a zvýšil hlas, aby ten rámus překřičel. „A nechcete mě v neděli doprovodit?“Hrdinům úsměvných i dojemných příběhů zasáhne do života láska ke kočkám nebo setkání s kočkou. Možná se v některém z osudů poznáte. Autorka povídkovou sbírkou navazuje na úspěšnou knihu pro milovníky koček Čekání na kocoura.

UKÁZKA:

„Dobrý den, pane. Promiňte, můžu se vás na něco zeptat?“

Kočičí dědek od hrobu paní Barbierové se vedle Sebastiena zjevil jako duch. Sebastien kývl. Sbíječky na chvíli zmlkly a byl slyšet zpěv kosů a šumění starých javorů.

„Jaký máte vztah ke kočkám?“ zeptal se dědek.

Sebastien pokrčil rameny. Ke kočkám neměl žádný vztah. Hřbitov jich byl plný; spaly na žulových deskách vyhřátých sluncem i v prázdných hrobkách. Některé byly tak ochočené, že se mu občas zkusmo otřely o nohy; co kdyby u sebe měl něco k jídlu. Nic jim nedával. Prostě o nich věděl, ale byly mu ukradené.

„Žádný,“ odpověděl.

„Takže vám vyloženě nevadí?“

„Ne.“

„V tom případě...“ Dědek vytáhl z kapsy tlustou roličku bankovek. „Víte, budu dva měsíce pryč. A kočky mojí ženy -“ mávl rukou k hrobu paní Barbierové „- jsou zvyklý, že jim dám denně nažrat. Snažím se, aby se u ní držely... aby tam nebyla tak sama, takže bych nerad...“

Podával Sebastienovi peníze. „Chcete, abych je krmil?“

„Všiml jsem si, že sem taky chodíte každý den. Tak mě napadlo, že byste třeba mohl...“

Mohl by cokoliv. Kdo nemá nic, může všechno. „Žádnej problém.“

Dědek se usmál. Vypadal jako Belmondo s třicetikilovou nadváhou. „Děkuju. Stačí koupit dvě nebo tři konzervy denně. Zbytek peněz si nechte.“

„To nejde. Zbytek vám pak vrátím.“

Děděk se tvářil spokojeně. „A když už je budete krmit, mohl byste zkusit ochočit toho malýho zrzavýho kocoura, co spává v maceškách, říkám mu Léon Foulcault. Dávám kočkám jména podle slavnejch, co tu leží... Ale to je jedno. Tenhle Léon – už na to trochu slyší - se bojí ruky. Mhouří oči a uhýbá hlavou. Čeká ránu. Moc blízko k vám nepřijde. Má špatnou zkušenost.“ Pokrčil rameny. „Zvládnete to?“

„Nevím,“ odpověděl po pravdě Sebastien. Nikdy neměl zvíře. Ani ho nenapadlo, že by nějaké mohl chtít.

Dědkovi taková odpověď zjevně stačila. „Chci trochu cestovat,“ vysvětlil, i když se ho Sebastien na nic neptal. „Po Evropě. Vždycky to byl můj sen, tak si ho teď splním.“

„To vám závidím.“

„A já vám zase závidím váš věk.“

„Já vám ten váš taky závidím,“ vyhrkl Sebastien bez rozmýšlení. „Už se nemusíte o nic snažit. A měl jste paní Barbierovou a tak...“

„Jo, paní Barbierovou. To jo.“ Dědek se na něj zadíval, trochu přimhouřil oči a měl v nich něco, čemu Sebastien úplně nerozuměl. Dědek vzdychl. „Asi máte pravdu, mladíku. Člověk by měl bejt vděčnej a ne vymejšlet, co všechno mohlo dopadnout líp.“

Sebastien si pomyslel, že kočičí dědek je tak trochu pošuk; mluví z cesty a myslí si, že jeho žena ví o kočkách na svém hrobě. Možná by chápal, proč Sebastien bydlí sám ve sklepním bytě, chodí rapovat před kamarádův obchod s teniskami a po nocích hlídá sporáky a pračky.

 

 „Jezdíte někdy do Longchamp na dostihy, mladíku?“ zeptal se dědek vteřinu předtím, než se na mostě znovu rozeřvaly sbíječky. „Ne?“ zašklebil se a zvýšil hlas, aby ten rámus překřičel. „A nechcete mě v neděli doprovodit?“