Druhé vydání Zlodějky příběhů!

27-11-2016

Za poslední rok mi přišla spousta e-mailů od čtenářů, kteří nemohli sehnat zcela vyprodanou Zlodějku příběhů a ptali se, kdy znovu vyjde. Takže dobrá zpráva: Nová Zlodějka už se prodává!

Ať se Vám líbí :-) Ukázka:

Kde asi Agáta je? Má co jíst? Je jí zima? Kde bude dnes v noci spát?

Anna Valentová se ve vaně předklonila a stiskla páku vodní baterie, ale jakmile ji od okolního světa přestalo oddělovat šumění a zurčení vody, v hrudi se jí s obnovenou silou vzedmulo zoufalství. Opřela se zátylkem o vykachlíkovanou stěnu a bojovala s návalem paniky. V bytě bylo takové ticho, že zřetelně slyšela, jak venku do parapetů bubnuje déšť.

Má se před ním Agáta kam schovat? Proč z toho zatraceného ústavu utekla? Kde se tak dlouho toulá?

Při představě mokré noci, ve které se její dítě pohybuje docela samo, jí znovu vyhrkly slzy. Plakala teď několikrát denně a oči měla protkané rudými žilkami jako při zánětu spojivek.

Znovu naplno pustila vodu. Otřela si obličej do ručníku, umazala ho rozteklou řasenkou, a když ho odkládala, napadlo ji, jak efektně by vypadala scéna, v níž by herečka přesně takhle ležela nahá ve vaně a do bílé pěny by jí kanuly černé slzy. Jak dramatické! Kamera by ji zabírala od stropu: polocelek z nadhledu...

Vážně teď dokáže myslet na práci?

Dokáže. A bez pocitu studu.

Svou práci Anna milovala. Když před třemi lety z řadové scenáristky povýšila na šéfautorku nekonečného televizního seriálu Pavlač, byla na sebe nesmírně pyšná. Z vysněné práce se sice postupně stala rutina, ale poprvé v životě to byla rutina milovaná a uspokojivá, protože v ní nezbýval prostor pro nudu. Anna byla tak zaneprázdněná, že měla den rozplánovaný na minuty, ale bez reptání by pracovala ještě víc, jen kdyby jí na to zbývaly síly. Ze všeho nejvíc litovala, že není možné, aby celý scénář mýdlové opery vytvořila jedna žena. Kdyby byl seriál komornější, určitě by dokázala všechny dějové linky psát sama a nejspíš by je hravě přetavila i do dialogů, ale Pavlač běžela v televizi pětkrát týdně a postav se v ní objevovalo víc než čtyřicet, takže Anna stihla jen vymyslet charaktery všech obyvatel pavlačového domu a stručně nastínit jejich osudy, a další mravenčí práci už pod jejím vedením vykonávali řadoví scenáristé. Anna jim radila, objasňovala jim povahy a osudy jednotlivých postav, pomáhala jim vymýšlet zápletky. Podřízení byli její prodlouženou rukou; psali jen to, co jim ona schválila nebo co přímo vymyslela. Přesto se nemohla zbavit dojmu, že vlastními silami by scénář vytvořila lépe.

V hlavě se jí rodilo tolik nápadů, že si je ani nestíhala zapisovat. Myslí jí od rána do večera vířily útržky dialogů. Nejlepší nápady dostávala obvykle v tu nejnevhodnější chvíli; jednou ji například napadl geniální dějový zvrat na zubařském křesle, takže musela požádat lékaře, aby se jí přestal rýpat ve zkažené stoličce, nechala si od sestry podat kabelku a načmárala si do diáře nejnutnější poznámky. Nebylo výjimkou, že se uprostřed noci vzbudila a začala promýšlet osudy několika postav najednou. Na nočním stolku měla blok a propisku, takže se mohla kdykoli potmě převalit na bok a psát. Ráno pak zůstávala ležet se zavřenýma očima a představovala si, že je některá seriálová postava, kupříkladu učitelka Bláhová, a že se vedle ní rozvaluje její seriálový snoubenec, učitel Špaček. Včera večer se pohádali. Jaká by asi měla být její první slova po probuzení?

Uvědomovala si, že její láska k práci hraničí s posedlostí, ale nijak zvlášť ji to neznepokojovalo. Má přece krásnou práci! V dětství často slýchávala, že má moc bujnou fantazii a že by se měla držet víc při zemi, protože jinak si bude jenom přidělávat problémy, ovšem paradoxně právě ona nebezpečně rozvinutá představivost jí vydobyla úspěch a pohádkové výdělky. Proč by ji tedy měla krotit? Často si přála, aby jí stačily tři hodiny spánku denně, aby z jejího života zmizelo všechno, co ji rozptyluje od práce, aby jí nic a nikdo nebránil v plném soustředění na psaní...

Odjakživa chtěla být ve všem nejlepší. Už na gymnáziu si předsevzala, že se stane slavnou scenáristkou, na třetí pokus se dostala na FAMU a byla nejšikovnější v ročníku, jenže pak se zamilovala do mnohem staršího, ženatého spisovatele Jaromíra, a studium šlo stranou. Jaromír měl pětiletou dceru a hned na začátku vztahu dal Anně jasně najevo, že si spolu budou užívat, ale o rozvodu nemůže být řeč. Anna přitakala, ale v duchu se smála. Samozřejmě Jaromíra získá; není to pro ni žádný sen, nýbrž cíl! Jaromír se po roce opravdu rozvedl (Anna nenápadně zařídila, aby se o nich jeho žena dozvěděla), jenže komplikace pokračovaly: měl výčitky svědomí kvůli dceři a nadto Anně oznámil, že není stavěný na monogamii a nejspíš jí nedokáže být věrný.

Jak ho k sobě připoutat? Vlastním dítětem, usoudila zamilovaná Anna, která by tehdy bývala udělala cokoli, jen aby s tím mužem byla navždy spojená bez ohledu na jeho vůli. Žádná z jejích kamarádek tehdy ještě děti neměla, ale Anna byla přesvědčená, že jedná správně. Udrží si Jaromíra, a navíc najednou bude existovat někdo, kdo ji potřebuje, je na ní závislý a bezvýhradně ji miluje, aniž by o jeho přízeň musela usilovat. Dítě se s ní nemůže rozejít; zůstane jejím dítětem, ať se stane cokoli. Škoda, že s muži to nemůže být také takhle jednoduché.

Zanechat komentář

Ujistěte se, že zadáte požadované informace, tam kde je vyznačeno (*). Kód HTML není povolen.