Štěstí je zadarmo (2016)

 

Hlavní postavy povídek mají společný cíl: být alespoň trochu šťastnější. Na štěstí má přece právo každý, ne? V jejich příbězích o důležitých náhodách a životních prozřeních potom sehrají roli kočičí (a někdy i psí) hrdinové...

 

UKÁZKA:

Bubamara

Když se do našeho domu stěhovali Antošovi, máma zrovna poslouchala cédéčko No Smoking Orchestra. Otevřenými okny vypouštěla do mrazivé noci balkánskou muziku a smrad ze spálených vanilkových rohlíčků a prozpěvovala si tak nahlas, že ji muselo být ze čtvrtého patra slyšet až na ulici. Babička přišla domů uprostřed našeho nejoblíbenějšího songu Bubamara.

„Proboha, Táničko, ztiš to,“ osopila se na mě, jako by se rozumělo samo sebou, že když se stěny otřásají, může za to nejmladší člen domácnosti. Zula se, pečlivě srovnala boty špičkami ke stěně, patu vedle paty, a zvýšila hlas, aby ten randál překřičela: „Okamžitě to ztiš!“

Máma vlála po kuchyni, živůtek šatů zapnutý nakřivo, přes něj zástěru s obrázky koček v nadživotní velikosti. Udělala pár tanečních kroků, škobrtla o odchlípnuté linoleum, na vteřinu sklopila oči k podlaze a pak sotva znatelně pokrčila rameny. Bude se to muset opravit, blesklo jí hlavou, rozhodně se to musí opravit… někdy. Umím jí číst myšlenky; ona mně určitě taky. „Proč by to ztišovala?“ zahulákala na babičku. „Nám se to líbí.“

„Na chodbě jsou lidi.“ Babičce se leskly oči a ze sevřených rtů jí vylézal křivý přední zub jako vždycky, když ji popadla úzkost. „Ty nový odnaproti. Akorát se sem stěhujou. Co si o nás pomyslej?“

Máma vzpurně povytáhla obočí; v tu chvíli jí bylo patnáct, ne padesát. „V tom případě to ještě víc vosol, Táňo,“ pobídla mě. „Ať vědí, do čeho jdou.“

 

*

 

Připadá mi to strašně dávno, i když od toho odpoledne uběhl sotva rok. Zase je advent, máma peče vanilkové rohlíčky a my s babičkou v obýváku při hlasitě puštěných koledách kujeme plán. Chceme zařídit, aby se máma dala dohromady s panem Antošem starším – otcem našeho nového souseda. Už jsme vyšpiónily, že žije sám. Může mu být nanejvýš o deset let víc než mámě a působí rozumně. Což je ze všeho nejdůležitější.

„Ten je tak normální, až z něj jde strach,“ tvrdí o něm máma. „Tihle slušňáci vždycky něco skrejvaj.“

Jenže my to vidíme jinak.

„Elegantní muž,“ konstatovala babička, když jsme pana Antoše staršího poprvé potkaly na chodbě. „Myslela jsem, že už vymřeli, a vida – tady jeden kráčí.“

Pan Antoš starší je ztělesněné bezpečí a spolehlivost. Každou sobotu v jedenáct třicet přiveze mladým odnaproti velký nákup; nikdy se neopozdí. Vždycky má umyté auto, vyleštěné boty a vyžehlenou košili. Úderem poledne se sousedi naobědvají (otevřeným oknem bývá slyšet cinkání příborů) a v jednu vyrážejí, celá rodina, na procházku. Pan Antoš tlačí kočárek s vnukem a mladí se vedou za ruce. Vypadají jako herci z reklamy na pojišťovnu, a právě to se nám s babičkou líbí.

„Takovýho chlapa potřebuje,“ tvrdí babička o mámě. „Ne ty svý kulisáky a fotografy. Měla by si konečně najít chlapa, kterej ji naučí oceňovat systém a řád. A pořídí jí nový okna.“

S babičkou totiž máme o mámu starost. Narodily jsme se praktické, zatímco ona si životem jen tak vlaje. V bytě čtyři plus jedna (kde s ní žijeme i my dvě) chová pět koček, po nocích maluje obrazy, které od ní nikdo nekupuje, načež chodí do práce na městském úřadě nevyspalá, a přes naše naléhání odmítá nechat vyměnit stará dřevěná okna za plastová protože a) kocouři by byli ve stresu, b) plast je neekologický, c) „Musely bysme udělat metr a půl od oken volný místo a otravovat se tady s těma řemeslníkama, a bože, na takovýhle kraviny já fakt nemám čas.“ Od rozvodu s tátou je každou chvíli zamilovaná do někoho jiného – na začátku si vždycky na celé kolo pouští Bubamaru od té své nejmilejší balkánské kapely a po rozchodu Imao sam bjelog konja, aby se pořádně vybrečela. Je stejná jako praprateta Růža, říká se v rodině, a praprateta Růža dopadla špatně. Odjela za milencem–lékařem do Afghánistánu, on se tam s ní rozešel, jenže mezitím vypukla druhá světová válka a ona se nemohla vrátit domů. Strávila své nejlepší roky v poušti, a když se konečně dostala domů, už bylo pozdě na manželství i na děti a ona zestárla sama s kočkami. V očích měla dálky a tvrdila, že je šťastná, ale nikdo jí to nevěřil.

Stejně tak my s babičkou nevěříme, že je šťastná moje máma.

„Taky tu s ní nebudeme bydlet navždycky, že jo,“ říká věcně babička, „a já se bojím, že jakmile zmizíme ze scény, nechá se zblbnout od nějakýho nezaměstnanýho zneuznanýho umělce a přepíše na něj byt.“

 

Babička tím myslí, že ona odejde na věčnost a já za imaginárním manželem. Je mi totiž pětadvacet a měla bych být dávno dospělá... jenže mně to nějak nepřipadá. Hlavně v posledních měsících. Něco se děje – cloumají mnou pocity, jaké si matně pamatuju z doby, kdy mi bylo dvanáct. Takové to extatické sobectví a guláš emocí; touha jít z extrému do extrému, zažívat cokoli – třeba i smutek a lítost, jenom ne nudu! Existuje něco jako druhá puberta? No, já si ji každopádně nemůžu dovolit. Když u nás ještě bydlel táta, vždycky si dělal legraci, že v každý domácnosti by měl chlastat jenom jeden, aby nenastal totální úpadek, a že u nás už je to místo obsazený (jím). Moje verze téhle průpovídky zní tak, že v každé domácnosti může žít jenom jeden magor. A to místo už je u nás taky obsazené; máma je v pubertě celý život.