Kocour z Montmartru (2013)

Hrdinům úsměvných i dojemných příběhů zasáhne do života láska ke kočkám nebo setkání s kočkou. Možná se v některém z osudů poznáte. Autorka povídkovou sbírkou navazuje na úspěšnou knihu pro milovníky koček Čekání na kocoura.

UKÁZKA:

Deník Chlupatá Práva, 12. března 1985:

„Před pár dny zemřel Generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Kočkosovětského svazu kocour Mourio Myšochytovič Fousovon. Záznam z jeho pohřbu vám přinášíme takto: Rakev soudruha Mouria Myšochytoviče Fousovona se spustila do hrobu a hymna zazněla ze všech amplionů, co jich v Leninomyši je. Zástupce generálního tajemníka ÚV KSKSS k lidu Kočkosovětskému promluvil: „Bratři a sestry, náš dlouhodobý generální tajemník ÚV KSKSS zemřel. Jeho nástupce už je zvolen a pochází též z Leninomyše. Ať přinese národu mír a štěstí!“

Psaní kočičích novin je v poslední době to jediný, co mě baví. Mám starosti, protože vyměňujeme byt.

Minulej tejden to málem vyšlo. Už jsme se skoro stěhovali do hezčího bytu se zahrádkou, ale nakonec zase smůla! Ten chlap úplně na poslední chvíli zavolal tátovi, že si to rozmysleli a že do našeho bytu nepůjdou, protože záchod je na pavlači.

Věci už máme sbalený v krabicích od banánů. Na každou z nich jsme s mámou fixama napsaly, co je uvnitř. Bedna s nápisem Bára - oblečení je zarovnaná až úplně dole pod ostatníma bednama a máma řekla, že se s nima nebude tahat, takže už tři dny chodím do školy v tom samým modrým roláku a šedivejch kamaších a dneska se mi Bruno smál, že to budu nosit tak dlouho, až se to ke mně špínou přilepí a nepůjde to svlíknout. Chtěla jsem, aby mi táta z bedny vyndal aspoň tričko s třásněma a obrázkem Mikymause, co jsem si ho minulý prázdniny přivezla od Balatonu, jenže on byl odpoledne na fotbale a vrátil se s monoklem, protože se fandové porvali. Bolí ho hlava a řek mi, že dneska už rozhodně žádný bedny přerovnávat nebude a že se snad svět nezboří, když půjdu ještě jednou v tom roláku.

Než usnu, budu si zase představovat, že mám koně a jedu na něm do školy – ne tady, ale na tom novým místě, kde budeme bydlet, až vyměníme byt. Jedu po chodníku mezi panelákama, podkovy klapou, koňskej hřbet se pode mnou houpe, sedlo vrže a já koukám pěkně z výšky.

Kdybych mohla do tý nový školy přijet na koni, možná bych si rychlejc našla kamarádky a tolik by nehrozilo, že mě začnou šikanovat. Toho se bojím, protože si dobře pamatuju, jak loni kluci z naší třídy šikanovali tlustýho Costina, protože k nám přišel až v pololetí třetí třídy a ke všemu z Rumunska. Rodiče pak Costina radši přehlásili na jinou základku. Máma říká, že mně se nic takovýho stát nemůže, jenže já nechápu, jak si tím může bejt tak jistá.

Před chvílí jsem jí pověděla, že když teda hledáme byt se zahrádkou, bylo by super na ní mít vlastního koně. Nechci se stěhovat – to našim opakuju pořád, i když je to totálně marný - ale s koněm si zvyknu všude. Máma na to, že v Praze se kůň chovat nedá. Měla bych podle ní bejt ráda, že jakmile mi bude deset (až za rok, dva měsíce a sedm dní, to nevydržím!), budu se smět přihlásit do jízdárny v Troji. Já se rozbrečela a ona mě okřikla, ať se proboha uklidním a nedělám jí to ještě těžší, než to má.

 

 

Pak šla tátovi přiložit mraženou zeleninu na ten monokl a mně dala kus nanukovýho dortu Duo. Snědla jsem ho při psaní kočičích novin. Jsem uražená, protože ve srovnání se mnou to máma vůbec těžký nemá. I když se přestěhujeme, bude pořád chodit do stejný práce jako teď. A její bedna s oblečením leží pěkně na vršku hromady, takže už z ní půlku věcí zase vytahala ven.

 

Chtěla bych ji vidět, jak by se tvářila, kdyby zejtra musela už počtvrtý do práce v tom samým modrým roláku a šedivejch kamaších.