Zlodějka příběhů (2009)

Šéfka televizního scénáristického týmu Anna Valentová je výrazná osobnost - lidé ji buď milují, nebo nenávidí. Pak dojde k vraždě.

UKÁZKA:

Na hladině bazénu se pohupovaly mrtvé myši.

Osvěžující ranní koupel nepřicházela v úvahu, ale Monika Beňová toho ani nestihla zalitovat. Pohled jí totiž padl na hnědorudou kaluž na kamenných dlaždicích, oddělujících bazén od nepokoseného trávníku. Vypadala jako...

Byla to krev. A rozhodně neměla nic společného s mrtvými hlodavci, bylo jí totiž hodně.

Monika zůstala stát těsně vedle louže. Její opálené nohy v plážových žabkách vedle ní vypadaly poněkud nepatřičně. Trochu se jí zvedl žaludek, ale jinak zůstala klidná. Vlastně se jí nenaskytl nijak výjimečný zážitek. Monika už viděla spoustu krve.

Přidřepla a do nosu ji uhodil nasládlý pach. Možná tady liška roztrhala zajíce, ale nikde se nepovalovaly žádné chlupy. A krve bylo na tak malou oběť moc. Šel v noci někdo plavat opilý, uklouzl a rozbil si hlavu? Na to ale byla krev příliš čerstvá, ještě úplně nezaschla.

Monika pokrčila rameny; ať je to jak chce, ona tomu na kloub přijít nepotřebuje. Když ji brzy ráno vzbudilo Ondřejovo chrápání, měla se převalit na druhý bok a zkusit znovu usnout. Jenže bazén prosvětlený podvodními reflektory vypadal večer tak lákavě, že litovala, že do něj před spaním ani na chvilku neskočila... Nadto ji po nezřízeném popíjení bolela hlava a tváře planuly jako v horečce. Kdy naposledy měla tak strašnou kocovinu? Usoudila, že jí koupel ve studené vodě pomůže, a tak potichu vstala, oblékla se do plavek, přehodila přes ně dlouhé bavlněné tričko a vyšla ven.

Byla to zbytečná a navíc znepokojivá výprava.

Monika už chtěla zamířit zpátky k bungalovu, který obývala s Ondřejem a Karolínou, když si všimla pěšiny ve vysoké trávě. Vedla přímo od dlaždic potřísněných krví do jabloňového sadu, který odděloval pozemky penzionu od příjezdové asfaltky. Na polámaných stéblech trávy se v ranním slunci třpytily kapky rosy, ale Moničinu pozornost upoutaly temně rudé cákance. Krvavá stopa.

Odplazilo se tudy raněné zvíře?

Zvědavost jí nedovolila odejít. Monika si za žádnou cenu nechtěla ještě za měsíc představovat, že pár kroků od ní ve vysoké trávě možná trpělo polomrtvé zvíře, které mohla zachránit nebo mu alespoň dát ránu z milosti.

Vykročila pěšinou a až po několika krocích jí došlo, že bude mít nohy v žabkách od krve. Uskočila stranou a začala si razit trávou druhou pěšinu, souběžnou s tou původní. Zatraceně, proč majitelka penzionu tu louku neseká?

Ze všeho nejdřív zahlédla ruku zamazanou krví. Čouhala zpoza hromady posečené trávy, hlíny a zetlelého listí, která vypadala jako loňský kompost. Byla to ženská ruka s dlouhými nalakovanými nehty. S takovými, jaké má ona sama! Odstín laku na nehty si vybrala podle Anny, kterou současně nenáviděla i obdivovala.

Takže všechna ta krev patří Anně?

Až teď Monice nohy ztěžkly hrůzou. Přesto se ani na okamžik nezastavila. Hlavou se jí honilo, co všechno teď musí udělat: pokusit se zastavit krvácení, uložit raněnou do stabilizované polohy, zavolat záchranku... aha, nemá u sebe mobil, takže musí nejprve běžet do bungalovu a pak zavolat záchranku. Potom by měla probudit majitelku penzionu a povědět jí, co se stalo. Co se vlastně mohlo stát? Obešla kompost.

Anna ležela na zádech a s děsivou grimasou na kdysi hezkém obličeji strnule zírala do nebe. Už podle výrazu tváře se zdála být mrtvá a z několika ran na hrudníku se jí vyřinula taková spousta krve, že její ztráta musela být fatální. Přesto se Monika sklonila a přidržela Anně hřbet ruky u nosu, jestli neucítí dech. Nic. Pro jistotu ještě sáhla Anně na čelo. Bylo úplně studené.

Monika si uvědomila, že drží zuby pevně zaťaté, aby o sebe nezačaly drkotat. Uvolnila čelisti a hned se jí zmocnil třes. Rychle přešel do rukou i nohou. Proboha, co se to tady stalo? A proč Anně? Proč zrovna jí, zatraceně? Monika přidušeně zasténala. Kdo by řekl, že tahle hra, která začala tak nevinně a zábavně, skončí smrtí?

 ukázka z knihy Zlodějka příběhů (2009, nakladatelství Motto)