Čekání na kocoura (2012)

Knížka povídek pro milovníky koček a jejich přátele.

UKÁZKA:

Když teď vedle bydlela paní Lišková, vracel se mu ten divný neklid čím dál častěji. Ne že by se mu ta dáma líbila, chraň bůh, vždyť je o šestnáct let starší než on.

Soudil, že ho vyvádí z rovnováhy tím, jak bezostyšně nedodržuje pravidelné termíny umývání schodiště, nechává celou noc odpadky za dveřmi, v neděli dopoledne místo vaření oběda popíjí na zahradě rovnou z láhve plzeňskou dvanáctku, a kdykoli pověsí na společné šňůry na zahradě vyprané prádlo, její ručníky a prostěradla tam pak vlají klidně týden, několikrát zmoknou a vítr je vyrve z kolíčků, takže se jejich cípy courají v trávě, počurané od psů – no kdo se na to má dívat?

Ovšem ze všeho nejhorší bylo, že paní Lišková chovala kočky.

Obrovská zrzavá kočka s bílou náprsenkou přišla z balkonu do obývacího pokoje zrovna ve chvíli, kdy se v televizní detektivce schylovalo k dopadení vraha. Jiří koutkem oka zachytil pohyb a leknutím vykřikl.

„Co blbneš, prosím tě?“ Marta vedle něj pootevřela jedno oko. Ještě nikdy žádnou detektivku neviděla do konce, protože v nejnapínavější fázi pokaždé usnula.

„Máme tady kočku.“

„Cože?“

Bradou ukázal na zvíře, které sebejistě vkráčelo do místnosti, jako by sem patřilo odjakživa. Pes vrčel, ale ani ho nenapadlo vetřelce vyhnat; to monstrum bylo o hlavu větší než on.

Kočka se rozčílené čivavě vyhnula obloukem, ale místo aby se vrátila, odkud přišla, důstojně vyskočila na postel a začala si olizovat pruhovaný kožich.

„Ta je od Liškový,“ sykla Marta, obrátila se ke stěně, která spojovala jejich byty, a zvýšila hlas. „Jako by nestačilo, že celá chodba smrdí od těch pytlů s odpadkama, co věčně nechává za dveřma, teď nám ještě byt bude páchnout po jejích kočkách!“

Jiří chtěl namítnout, že nic necítí, ale jen by ji ještě víc rozčílil.

„Víš, co o ní povídaly ženský v krámě?“ pokračovala Marta. „Že je už dobrejch deset let nezaměstnaná a ten její syn ani nedodělal vejšku a šel pracovat do nějaký knihovny nebo kam, aby ji uživil.“

„Nezmínila se jednou, že než se sem přistěhovali, pracovala pět let někde v Rakousku?“

Marta se ušklíbla. „Ale prosím tě. Lidi, co byli ve vězení, pak taky tvrděj, že žili v cizině.“

Raději popadl kočku, vyšel s ní na chodbu a zazvonil u protějších dveří.

„Nepostrádáte kočičku?“

Paní Lišková na sobě měla zástěru s obrázky koček. Stěny předsíně zdobily grafiky s motivy koček. V koutech předsíně v průvanu povlávaly chuchvalce kočičích chlupů. Pootevřenými dveřmi bylo vidět do ložnice, kde na ustlané posteli ležela velká lepenková krabice a z ní vykukovaly kočičí uši. V takovýmhle bytě by žádnej chlap nevydržel ani den, pomyslel si Jiří s podivným uspokojením.

„Nepostrádáme.“ Paní Lišková pokrčila rameny. „Ta totiž není naše.“

Není vaše?“ Cítil, jak mu tuhnou lícní svaly. „K nám ale přišla z vašeho balkonu!“

„To je možný.“ Paní Lišková se tvářila smířlivě. „Ona nás totiž navštěvuje. Bydlí někde v sousedství a mladý ji vždycky z procházky přivedou. Ani nevím, že by u nás dneska byla, ale možný to je, nevylučuju to.“

Neví, že má doma cizí kočku. A je jí to jedno. Jiří si uvědomil, že ho ta žena rozčiluje a zároveň fascinuje. Za jejími zády právě předsíní procházel černobílý kocour s obrovskou hlavou. Když uviděl Jiřího, sklopil uši dozadu, přikrčil se a s břichem skoro na podlaze se odplížil z dohledu. Jiří za ním ukázal.

„Ten černobílej je váš?“

Ohlédla se. „Tenhle jo.“

 

ukázka z knihy Čekání na kocoura (2012, nakladatelství Motto)