blog

blog (18)

Nikdy by mě nenapadlo, že budu psát o nakupování oblečení. Zrovna já, která chození po obchodech a přebírání hadrů považuju za nutné zlo. A nakonec píšu právě proto. Snažím se sháněním věcí trávit co nejmíň času – a když k narozeninám nebo Vánocům dostanu něco na sebe, jsem tak strašně vděčná, že mi dotyčný ušetřil námahu! Jenže občas člověk dospěje do bodu, kdy mu dojde, že buď zruší všechny schůzky a zašije se už navždy doma v teplákách... anebo vyrazí do obchodu.

Nedávno jsme s kamarádkami probíraly, jaké rady ohledně peněz nám v dětství dávali rodiče. Zazněly výroky jako: „Kdo šetří, má za tři”, „Než utratíš korunu, třikrát ji otoč v prstech”, případně „Šup s tím do prasátka” nebo „Brambora k bramboře, chrysler je na dvoře”, "Správná hospodyňka i pro peříčko přes plot skočí", "Teď šetři, utrácet můžeš později", případně rozvernější „Peníze budou, my nebudem.” Mě jedinou pořád nenapadalo, co jsem to vlastně v dětství o penězích slýchala. Nic? A pak mi to najednou došlo: „Utrácej za zážitky, ne za věci.” Ano, to byla zlatá "finanční" rada, kterou mi do života dala moje maminka.

„A bez úsměvu! Buďte vážná! Vy už se mi zase usmíváte… to nemůžete!”

V tomhle duchu obvykle probíhá pořizování portrétů k rozhovorům o psaní detektivek. Je to pokaždé stejné. „Musíte být buď drsná nebo tajemná,” prohlásí rezolutně fotograf. „Jinak to nepůjde. Vždyť píšete krimi!” Nevím, jestli i čtenáři si myslí, že autorka detektivek musí být tvrďačka s temnotou v duši. Lidi z médií jsou o tom každopádně přesvědčení. A nedají si to vymluvit.

 

„To si jako celou tu zápletku vymyslíš - je to všechno fantazie?” 

Tuhle otázku slýchám často. A taky: „Jsi na sebe přísná? Přikážeš si třeba, že napíšeš denně tolik a tolik slov a pak to dodržíš?” Nebo: „Kdy píšeš? Po nocích? A uděláš si najdřív osnovu? Rozvrhneš, co se v které kapitole stane?” A ještě: „Řídíš se nějakými pravidly psaní detektivky?” Případně: „Nakreslíš si pavouka se všemi zúčastněnými jako to v televizi dělají kriminalisté?” Lidi prostě zajímá, jak taková detektivka vzniká. Můj recept je tady:

 

„A normálně na internetu jste, že jo?” zeptala se mě novinářka, která se mnou dělala rozhovor. „Myslím na Facebooku a tak.”

„Já Facebook nemám,” odpověděla jsem.

„Cože? Jako vůbec?” zhrozila se.

Ne. Jako vůbec.

Strana 3 z 3